Je možné vůbec objevovat, když je tu tak velká ztráta?

Tak tolik popis a obrázek z opékání buřtů od účastnic akce. 
Co všechno jsme ale objevili? V první řadě to, že když jsme si na blízku, můžeme leccos společně unést, i to, co je tak těžké, že by to člověk sám nedokázal. A ono se kupodivu může dát i do pohybu?
Mohli jsme si zkusit, že každý za sebou nechává stopy tím, co řekne nebo udělá a to vše přichází k druhým, je to uchováno v naší paměti a v naší lásce k druhému, i když třeba umřel.  Mohli jsme si o svých milých, kteří nám umřeli, popovídat. Nikdo se toho neděsil, neříkal: Nemluv o tom už. Nevadilo ani, že jsme pak museli utřít nějakou tu slzu. Nevadilo nic, všichni pozorně poslouchali a mohli jsme jim vysvětlit mnohé, vzájemně jsme si odpovídali na své otázky, velcí i malí. 
Pak jsme přemýšleli, jaké poselství nám svým životem náš bráška, sestřička, babička, neteř a další zanechali, co je pro nás tím štafetovým kolíkem, co jsme od nich do našeho života dostali. Dokonce zazněla i básnička, kterou svou vnučku naučila babička, ještě než zemřela. A k tomu jsme si vybarvili a namalovali štafetové  kolíky, co jsme si mohli odnést domů.
A v závěru jsme si řekli: Ať objevují i jiní. A tak máme první kešku s názvem Ztráty a objevy. Zkuste ji objevit i vy. Jsou tam naše vzkazy a ještě další, ale to tu neprozradíme, protože každá keška má své tajemství, pro jehož nalezení se vyplatí investovat energii i čas. Zrovna tak tomu je i se smrtí našich blízkých, jistě je v našem vztahu k nim ještě mnohé k objevení. 
K tomu jsme po celé odpoledne směřovali.

                                                                                               DCR, Domácí hospic Kleofáš