Ze školy Samaritánů zpět do vlastní rodiny

S manželem a s dětmi jsme se poprvé zúčastnili setkání rodin v Nových Hradech. Na tyto víkendy byla slyšet od našich kamarádů samá chvála, proto jsme se chtěli přesvědčit na vlastní kůži. V pátek navečer byl v klášteře sraz s ostatními účastníky setkání, což bylo krásných 14 rodin. Věk dětí se pohyboval cca od 3 měsíců do 15 let. Hned mě zaujalo to, že děti rodin, které jezdí pravidelně, se už znají a kamarádí spolu, a dokonce se na setkání prý už dopředu velmi těší. V pátek po večeři bylo seznámení a úvod do programu víkendu, což bylo téma milosrdenství a odpuštění v manželství.

V sobotu po snídani začal náš program přednáškou karmelitána P. Kodeta, který se zabýval tématikou Odpuštění v manželství. Myšlenky byly velice podnětné. Mnohé z nich nás s manželem velmi zaujaly. Například uvědomění si, že svátost manželství je vlastně naše vzájemná cesta ke svatosti. Nestagnujme v naší víře a v manželství, měňme se v Kristu. Jsme všichni hříšní a potřebujeme odpuštění, což je milost, která je nám od Boha dána. Proto odpouštějme si každý den několikrát, odpouštějme i dětem. Neboť manželé a tedy rodina je jako jedno tělo. Tedy Tvůj hřích je i můj a Tvé milosrdenství je i mé. Tak budeme žít život, který nám ukázal Kristus.

Po přednášce a diskuzi následovala mše. Děti, rozděleny dle věku, měly paralelní program. Starší nacvičovaly velice vtipné divadlo o milosrdném Samaritánovi. O mladší děti se staraly místní sestřičky. Děti si odnesly mnoho pěkných výrobků, nápěvy nových písniček a zážitků. Odpoledne byl program společný. Šlo se na zahradu místního zámku, kde se ve skupinkách odehrávaly scénky s tématikou milosrdenství. Dokonce si každá rodina vlastnoručně vytvořila ikonu milosrdného Ježíše.

                Večer pokračoval duchovní program, tedy milosrdenství mezi mužem a ženou. Po něm už následovalo nezbytné agapé. Ráno se šlo na mši do kostela. Poté ještě pokračoval program a po obědě odjezd domů.

                Víkend nás s manželem velice zaujal. Jako rodina máme mnoho nových zážitků a podnětů k zamyšlení. Také bychom chtěli poděkovat manželům Poláčkovým za úžasnou organizaci víkendu.

                                                                                                              Příště na viděnou! Olga a Jiří Baudysovi

Víkendového setkání rodin jsme se zúčastnili poprvé. Dopomohly nám k tomu okolnosti a také osobnost přednášejícího – Vojtěcha Kodeta. A opravdu jsme nelitovali. Setkání probíhalo v Nových Hradech, kde nás překvapilo, jak je klášter připraven na děti. Ty byly z celého víkendu opravdu moc nadšené a spokojené.

A my rodiče? My také, protože když jsou spokojené děti, tak se i my můžeme uvolnit i soustředit. Hlavním tématem setkání bylo Milosrdenství v rodině, jak žít milosrdenství ve vztazích v rodině. Během jediného setkání s P. Vojtěchem jsme dostali tolik impulsů na přemýšlení! Jedním z nich bylo pro nás zkoumání rodin, z kterých jsme vyšli. Bylo v nich normální si odpouštět? Nebo se vyžadovalo být perfektní, bezchybný?

Několik dalších impulsů:

- vědět, že jsem já i manžel hříšník a počítat s tím, je to naše cesta k Bohu

- naučit se hříchy vyznávat i před manželem

- když někdo vyzná svou chybu, musí být přijat

- abychom mohli růst, potřebujeme zpětnou vazbu – od Boha, od manžela!

- tam, kde není růst, není duchovní život

I děti si při sobotním programu zamýšlely nad milosrdenstvím a seznámily se s Podobenstvím o milosrdném Samaritánovi. Odpoledne jsme strávili společně na čerstvém vzduchu a zakončili ho výrobou krásné ikony.

Celý víkend se nesl v příjemné rodinné atmosféře, kde bylo možno se společně zamýšlet nad tématem, popovídat si jak v manželských párech, tak ve skupinkách s jinými rodiči, ztišit se, být s Pánem, odpočinout si a zároveň být s dětmi. Často pocházíme z míst, kde se sdílet s druhými ve své víře není možné, nebo pro své běžné starosti si na to nedokážeme udělat čas. A tady to šlo a bylo to super! Občas je dobré se ze svých zajetých způsobů vytrhnout a možná že i trochu přemoci, odhodlat se a vyjet na setkání s druhými. I když to máme daleko a nikoho tam neznáme.
                                                                                                                             J Děkujeme všem! Jílkovi

Milosrdenství v rodině - to bylo tématem Velikonoční duchovní obnovy pořádané diecézním centrem pro rodinu. Byli jsme na podobné akci poprvé. Trochu mě přilákalo jméno přednášejícího, trochu touha něco u nás doma změnit. V pátek odpoledne jsme naložili děti a zavazadla a se směsí obav a těšení se vyrazili do Nových Hradů. Při vstupu do kláštera Božího Milosrdenství nás přivítali manželé Poláčkovi, organizátoři těchto setkání. Stoupajíce po kamenných schodech, ohlazených tisícerými kroky, jsme opustili všední starosti a zůstali více či méně vědomě v rukou Božího milosrdenství.

Jdeme dlouhou širokou chodbou. Představuji si, jak tu před sto lety bylo slyšet tiché kroky mnichů a šustění jejich hábitů, zatímco teď se tu rozléhá běhání a nadšený výskot dětí. Nejen našich. Večer horko těžko uspíme rozdováděné děti a vyzbrojeni chůvičkou vyrážíme s půlhodinovým zpožděním na první společný program. Manžel nespěchá, má obavy, že bude muset něco říkat. Odvážně tvrdím, že ho určitě nikdo nebude nutit a tvářím se, že já se toho nebojím. S omluvou vcházíme do sálu Panny Marie. Chůvička přestává fungovat, signál zřejmě nepřekonal další zeď. Někdo mi chytře poradí nechat ji za dveřmi, tak vytrvale pootevírám dveře po všech pozdě příchozích a hlídám. Sotva jsme dosedli, dostalo se nám vysvětlení, že se právě všichni představují a máme říct, co je typické pro naše manželství. Za chvíli jsme na řadě.  Manžel to hází na mě a mě nic chytrého nenapadá. Že se vlastně v hloubi neznáme? Že se spolu nemodlíme? Že nemáme možnost vést spolu filozofické debaty a dozvědět se názory druhého, protože přes křik dětí bychom se moc neslyšeli? To se mi říkat nechce. Navíc mám dojem, že manžel se sem moc netěšil a nechci ho rovnou naštvat. Vykoktám něco neutrálního a na dotěrné dotazy říkám, že mě už nic nenapadá. Další kolečko – co se vám vybaví při slově milosrdenství. To je pro mě docela hračka, manžel nás zrovna zapisuje k ubytování, takže odpovídat nemusí. Uf, máme to za sebou.

Ráno nás čeká nejlepší bod programu, přednáška Vojtěcha Kodeta. Myslela jsem, že jeden z nás bude hlídat děti, protože s nikým cizím nezůstanou, skoro jsem doufala, že to bude manžel, ale překvapuje mě dotazem, zda jdeme oba i s dětmi. Tak rychle sbíráme nějaké hračky a jako poslední se uvelebíme v druhé řadě. Děti si zázračně téměř hodinu docela klidně hrají, ale stejně se soustředím jenom napůl. Druhá polovina mozku neustále podstrkuje nové hračky a nápady na tichou zábavu. Kňourání a vztekání už začíná být příliš hlasité a musíme pryč. Zbytek přednášky poslouchám za dveřmi, když zrovna nehoním děti. I tak je to dobré…..

Máte se rádi? Svoje tělo, duši, svůj charakter? Ježíš se pro nás stal tělem….Ježíš je naše tělo. Je ale taky tělem našeho manžela, našich dětí i našich sousedů. Naší součástí je ale taky hřích. Můžeme se ho snažit zbavit svépomocí, překonávat, potlačovat jeden za druhým až budeme „pseudosvatí“, co si vystačili bez Boha. Můžeme se svou hříšností ale prostě žít. Jsem vzteklá. Tak prostě občas vypěním, všem vynadám, a až se uklidním, půjdu dát zase všechno do pořádku. S lidmi i s Bohem. Myslí to tak? Je běžné, že druhým ubližujeme, ale nemáme to tak nechat. Žádejme o odpuštění a velkoryse odpouštějme. Jako Bůh. Bez podmínek typu „už se to nesmí nikdy opakovat“ nebo chytrých řečí jako „já přesně vím, proč se to stalo“. Jasně že víte, když to deset let pozorujete. Ale nechte si výčitku a raději odpusťte. Modlete se za manžela/manželku, vyznávejte Bohu se svými hříchy i ty jeho a proste. Milujte svoje děti za všech okolností. Pastýř šel hledat jednu ztracenou ovci a odnesl jí domů. Ostatních devadesát devět (pseudosvatých) ponechal v pustině. A tam bloudí, dokud se neztratí a nenechají se nalézt a odnést domů.

Přednáška končí. Úkol na polední klid – promluvte si, jak se řeší konflikty ve vaší původní rodině, u vašich rodičů, možná vám to pomůže pochopit vzorce chování vašeho partnera. Odpoledne trávíme venku s dětmi, počasí je nádherné. Večer má následovat sdílení ve skupinkách. Jdeme opět pozdě, chůvička nefunguje už ani za dveřmi. Uvnitř zjišťuji, že skupinky znamená muži a ženy zvlášť. Manžel se dobrovolně vzdává účasti a jde hlídat děti. Já se ráda připojuji k ženám, nálada je uvolněná a moc příjemná. Na noční společné povídání u vína bez manžela nejdu. V neděli nás čeká už jen mše svatá a zhodnocení, co se nám líbilo. Po obědě odjíždíme. V autě se snažím zjistit od manžela, jestli se mu tam trochu líbilo nebo chtěl být někde jinde. Trochu se rozmluví, ale stejně mám dojem, že jel jenom kvůli mně.

Večer mě čeká nemalé překvapení. „Moc se mi tam líbilo a rád bych si s tebou povídal“. Zapaluje svíčku a zahajuje společnou modlitbu. Přidávám se a do očí se mi derou slzy. Přesně tohle jsem si pořád přála a nějak to nešlo… Prostě Boží milosrdenství.